Proměňte vnitřního kritika
ve svého spojence
Naprostá většina lidí se kritizuje přehnaně. Obviňujeme se za věci, za které nemůžeme, příliš často a příliš tvrdě.
Ale protože se za své negativní myšlenky a pocity stydíme, zůstáváme v tom sami.
Na našich kurzech se naučíte, jak pracovat se sebekritickými hlasy, výčitkami, nejistotou a studem.
Zjistíte, že se útokům zevnitř můžete bránit. Navíc vás při transformaci vnitřního kritika podpoří celá skupina.
Kdo je vnitřní kritik?
Vnitřní kritik je naše tendence shazovat se. Nejnápadněji se projevuje jako sebekritický hlas, který na nás nenechá nit suchou. „Jsi úplně na nic! Tohle nikdy nedokážeš.“ „Přestaň tloustnout! Lidem se z tebe zvedá žaludek.“ „Celý den na telefonu? Nemáš žádné skutečné přátele!“ Podobné myšlenky mívají různou intenzitu. Někdy jsou na pozadí našeho života jako rádiová stanice, kterou jsme se naučili ignorovat. Jindy nás nemilosrdně pronásledují nebo se objevují, když máme slabou chvíli. Kvůli vtíravým myšlenkám lidé nemohou spát, opouštějí své sny, utíkají ze vztahů a nakonec i od vlastních pocitů, za které se obviňují.
Samomluvou – ať už vyslovenou nebo jen v hlavě – to ale nekončí. Vnitřní kritik se projevuje také v mnoha pocitech a emocích. Těmi typickými jsou stud, provinilost a méněcennost. Stejně dobře se mu ale daří v nejistotách a živou půdu pro něj představují mezilidské vztahy. Jak se cítíte, když někdo svou poznámkou trefí právě to, co na sobě sami nemáte rádi? Třeba to ani nemyslel zle, vy se ale začnete reflexivně bránit – dal totiž za pravdu vašemu vnitřnímu kritikovi.
Kritika je třeba si vychovat
Svému vnitřnímu kritikovi nemusíte ani posluhovat ani před ním utíkat. Když se naučíte, jak se nenechat převálcovat jeho přeháněním, zjistíte, že pod přehnanou sebekritikou se často skrývá legitimní starost o vás nebo dokonce cenná rada.
Vnitřního kritika se ale třeba si vychovat. Nikoli výčitkami a ponižováním, kterými zasypává on vás, ale laskavou pozorností a opravdovým zájmem. Tím mu ukazujete, že na nás nemusí být tak tvrdý. Když ho naopak odmítáte, paradoxně ho pobízíte k tomu, aby na kritice přidal.
Na kurzu budujeme schopnost rychle rozeznat, kdy hovoří kritik a kdy jednáme pod jeho vlivem. Společně se pak k jeho projevům vracíme, zkoumáme je a přetváříme. Tím jednak dáváme prostor našim kritikům, aby se ukázali a otevřeně vyjádřili, jednak se učíme, že do zkušenosti sebekritiky můžeme aktivně zasahovat a ovlivňovat ji. Jinými slovy, na kurzu se učíme postavit k sebekritice jako kompetentní a laskavý dospělý, nikoli jako zaskočené dítě, které je svým strachům vydané napospas.
Mgr. Jan Puc, Ph.D.
Dokončuji komplexní terapeutický výcvik, pracuji jako psychoterapeut a vysokoškolský učitel, jsem táta tří dětí. A taky jsem nebo jsem býval nejtvrdším kritikem vlastních neúspěchů.
Vnitřní kritik mě provází většinu života. Vedl mě k pochybnostem o sobě a vlastních nápadech a podněcoval strach z chyb. Doprovázel mě během studia a téměř nenechal dokončit doktorát z filozofie. Když radost z tvorby a myšlení mizela a místo ní rostla potřeba vše ověřovat, vyhořel jsem – a udělal šťastné rozhodnutí obrátit se k psychoterapii.
Uplynulo několik let a namísto jednoho kritika jich týdně potkávám hned několik. Jako terapeut pomáhám lidem lépe vnímat jejich pocity a potřeby. A právě v tom vnitřní kritik nejvíc překáží. Stud, sebeobviňování a méněcennost nás totiž nenechávají vnímat vlastní emoce dostatečně dlouho, abychom pochopili, co vlastně potřebujeme a jak můžeme reagovat.
A jak to dopadlo s mým vnitřním kritikem? Nikdy nezmizel, ale jeho projevy jsou jemnější a kultivovanější. A do tohoto projektu jde se mnou – jako vnitřní partner.